Červen 2024, L200 Trix
Je to rok a deset dní, co jsem byl poprvé na Ukrajině a kde se zrodila myšlenka pomáhat více než finančně. Je na místě bilancovat, čekal jsem, že to bude běh na dlouhou trať, ale očekával jsem lepší výsledky v podobě silnější podpory dárců, kterou se nám podaří zajistit. Na druhou stranu jsme se hodně naučili a můžeme se zlepšovat. Stále přicházejí nové nápady, pracovití dobrovolníci a naše pomoc mění věci v rámci možností k lepšímu. Neúspěchy nás nezlomily a my pokračujeme dál.
Podařilo se nám díky souhře náhod a ochotě dobrovolníků v rekordně krátké době zajistit vhodné auto pro jednotku A0139 dělostřelecká divize 101. Brigáda bezpečnosti generálního štábu. V pátek jsme se setkali poprvé s původním majitelem L200. Auto má slušný rám, podle informace od majitele je motor po rozvodech a dalších opravách, auto je čerstvě po STK, má lehké závady na brzdách a netěsnosti převodovky. Autu chyběl přední náboj na připojení předního náhonu.
Původní majitel jezdil pouze na zadní náhon a na jednom náboji neměl šrouby, musíme je zajistit.V sobotu jsme s bratrem Martinem vyrazili pro auto, abychom jej v neděli připravili na nástřik. V neděli Martin zajistil barvu a pistoli a auto nastrikal.
Původní majitel v pondělí zajistil změnu barvy na khaki, zajistil vývozní značky. Během podělí nám v Liberci připravili vývozní doklady, všechno proběhlo velmi rychle, děkujeme!
Skvělé je, že jsme se zase něco naučili = máme od nynějška ověřenou schopnost nastříkat vůz ještě v ČR a změnit barvu v evidenci, může se nám to hodit. Zbývalo zajistit pojištění, dálniční známky a bylo možné vyrazit na cestu. Auto jsme pojmenovali Trix protože na sobě mělo od původního majitele dinosaury a jednoho na palubní desce. Trix je jméno dinosaura, který byl nalezen v USA v roce 2013 a byl převezen do Nizozemí a pojmenován po královně Beatrix.
Vyrážíme na cestu.
Ve čtvrtek odjizdime na UA. Vasyl z Liberecka s Vito, já z Kutnohorska s L200, kde jsme auto připravovali. Před odjezdem krátký úklid, montáž SPZ, doplnění šroubu do předního náboje u kola, kde chybí. Odjezd 11:20, před Brnem přes 30 minut zpoždění kvůli koloně, pokračujeme na Žilinu, Rozumberok a hraniční přechod s UA. 60km před hranicí se setkáváme s Vasylem, doléváme naftu do L200, kde došla. Ujel jsem 620 km na jednu nádrž. Těsně před hranicí nás zastavuje policejní hlídka, rozblikají pojicejní světla, zastavuji. Muži slovenského zákona zastaví vedle, tak pozdravim česky, oni překvapení a ať pokračují, tak si říkám, že ok.
Předjedou nás a zastaví oba. Silničná kontrola, doklady od vozidla. Všechno dodám, oznámí, že jsem přes vesnici jel 70 místo 50 a že nesmím toto auto řídit, ze ho smí řídit Vasyl. To že neřídí Vasyl (auto je psané na vývoz na něj), prý přejdou, ale rychlost ne. Pokuta, zda mám hotovost, zda jsem ochoten zaplatit. Pokorná odpověď je "Ano". Vasylovi informaci předávám, jde s nimi jednat, platíme požadovanou částku bez dalšího zdržování a účtenek a odjezd.
Toto probíhá údajně opakovaně, jednou je to povinná výbava, lékarnička, odnímatelný závěs, který není demontován, vždy se něco najde. Žádné účtenky, rychlá platba a jede se dál, je to tady taková daň za průjezd. Jedeme evidentně pomáhat Ukrajině a ani za těchto okolností zájem jednotlivce neustoupí dobré věci. Nevím jestli jsem jel rychleji, nevím jestli vůbec rychlost měřili, každopádně jsem neměl lékárničku, ani výstražný trojúhelník (tedy nakonec měl od původního majitele za sedadlem, ale nevěděl jsem o tom) takže je to vlastně jedno. Na hranicích jsme v 21 hod, tak 20 min čekáme než pustí 4 auta na osvětlenou plochu hranice na slovenské straně, prohlídka auta, dokladů, hlásíme stav km a obsah nádrže.
Měli jsme celkem štěstí, nenechali nás tam čekat dlouho, do 40 min jsme se přesunuli na Ukrajinskou stranu, tam podobná, ale rychlejší procedura, celkově do 2 hodin, hranici opouštíme a čeká nás necelých 100 km. Do Irshavy prijíždíme okolo 1 hod ráno, bereme nejnutnější věci z auta a jdeme spát.
Po cestě se na L200 se projevuje závada na brzdách, svítí kontrolka, na UA už je účinek brzd minimální, pedál se propadá. Reflektory svítí moc nahoru, takže každé druhé auto mě ztrestá rozsvicením dálkových světel, je jasné, že nás čeká servis.
V pátek dopoledne řešíme L200, vyklízíme auto a vezeme jej do servisu. Vedle brzd musíme vyřešit také chybějící náboj v kole, bude potřeba pro zprovoznění pohonu 4x4.
Po obědě máme první zprávy ze servisu, brzdy byly ok, pouze hadičky byly potřeba vyměnit. Horší je náboj, původní majitel přední náboj nepoužíval, měl náboj bez šroubu a na druhé straně bez krytí, dostal se tam nepořádek a poloosa je na opravu. Museli jsme díly objednat, budou druhý den. Náboj, krytí a co chybělo Vasyl zajistil na vrakovišti, v sobotu bude pokračovat servis.
Pojedeme v neděli třemi auty, pojede KIA, L200 a Vito.
V noci na soboru nás probudil hlasitý zvuk rakety, které prolétala Zakarpatím, bylo to jako by letělo tryskové letadlo hodně nízko u země, nevěděli jsme, jestli je to raketa, nebo letadlo, teprve ráno jsme se dozvěděli, že russko zaútočilo více než 50 raketami a 40 drony na energetickou infrastrukturu a to i v bezprostřední blízkosti slovenských hranic v Zakarpatí. Na západní ukrajině obvykle útoky nejsou, nicméně i tady je válka, necelých 80km od hranic Slovenska.
Ráno jsme vyzvedli díly v prodejně a odvezli jsme je do servisu, nic nového se neobjevilo, takže neděle odjezd platí. Jedeme pro naftu, kterou máme dohodnutou za lepší ceny, do Vito, Kia a kanystru kupujeme necelých 300l. Vrátili jsme se domu, kam přivezli drony k dokončení. Kompletaci dělají Denis s Vladem na jídelním stole, který se přeměnil společně s obývacím pokojem na dílenský stůl a dílnu.
Sítě a drony - asi to nejcennější, co materiální pomoci přivážíme
Vasyl odjel do školy pro maskovací sítě, další z muzea přivezli k Vasylovi, máme jich 7 ks, což je moc pěkné s přihlédnutím na pracnost jakou sítě zaberou. Maskovací sítě jsou velmi žádanou komoditou, pomáhají zachovat techniku, ale také ochránit životy vojáků, množství dronů, které agresor používá je vysoké a bez maskování je pravděpdobnost ztráty velmi vysoké. Maskovací sítě, které vyrábíme jsou prověřené, barevně přizpůsobené aktuálnímu ročnímu období, velmi dobře fungují.
Vasyl zajištuje sladkosti, pití a další drobný materiál. Drony se vyrábí na několika místech a to jak z bezpečnostních, tak kapacitních důvodů, tady v Zakarpatí se kompletují a oživují. Vyzkoušel jsem si montáž antény, připojení modulu VTX, na pájení bych si netroufnul. Z dronů, které jsme montovali bylo kompletních jen pár, na ostatní nebyly součástky k dispozici. Kompletní dron Vlad otestoval, upravil směry otáčení každého motoru a dron oživil. Vlad je mladší bratr Vasyla, měl ten den narozeniny, grilovalo se, připili jsme si na zdraví, pravděpodobnost, že se připletu do nějaké slavnostní události je vzhledem k velikosti rodiny Andrishko je poměrně vysoká :-)
Vasyl mi ukazuje dron Mavic3T na který se na Ukrajině složili, je to nejcennější položka, kterou povezeme.
Dovezli jsme L200 ze servisu, na rozvodech chyběl kryt, podařilo se nám jej půjčit, s tím, že jej z Prahy pošleme. Namontovali jsme s Vasylem kryt rozvodů a pokusili se seřídit přední světlomety, ale nastavování bylo disfunkční, byť se jednalo o nové světlomety. Balíme se a jdeme brzy spát. Ráno přijel Michal, je po úraze, tak nemůže s námi jet, pomůže nám dovést KIU k Ivanovi, který bude třetím řidičem. Jsme tři řidiči na tři auta až do Zakarpatí, tam náš tým doplní Roman s Jurou.
Cesta na centrální Ukrajinu byla dobrá, na část cesty se Vasyl oddělil, aby zajistil svoz dalšího materiálu, který na centrální Ukrajině vyzvedáváme. První tankování do KIA a L200. Na smluvené místo přijíždí Roman s Jurou, zůstávám v L200 a pohybujeme se v koloně na východ.
Po cestě řešíme komplikace u L200, vyměňujeme prasklou žárovku u světlometu KIA, na konci cesty zjišťujeme únik vzduchu z pneumatiky u L200, dofoukáváme pneumatiku a jedeme dál.
Zastavujeme jen na krátkou chvilku, pokud je někdo potřeba vystřídat, střídáme se, ten kdo neřídí jde spát, pokud to jde, držíme se za sebou ve smluveném pořadí, cesta je hodně dlouhá. Když jsou silnice kvalitní, jedeme co nejpomalejší auto dovolí, někdy ale projíždíme rozbitými komunikacemi a jedeme hodně pomalu, cesta je potom nekonečná.
Se světlomety které svítí nahoru jedu s L200 při pravé krajnici, abych co nejméně oslňoval protijedoucí vozidla a méně řešil oslnění dálkových světel, o to více si to užívá řidič našeho Vito přede mnou. Při listopadové cestě jsme měli nepříjemné problémy se stěrači, taková banalita, už v tak obtížné a dlouhé cestě může zbytečně komplikovat život, tentokrát jsme věděl, že je vše ok, kvalita toho co člověk na cestě vidí má zásadní vliv na výdrž. Únava roste a udržet pozornost je čím dál těžší, máme stále na paměti náš cíl a to je dovézt pomoc na místo bez poškození, naše možnosti řešit problémy takto daleko od zázemí je omezená, proto každá chyba může náš cíl zhatit, na zásadnější chyby není prostor.
Příjezd na východ za pěkného počasí při východu slunce je úchvatný, když se začne terén vlnit a vjíždíte do mlhy, která se drží v údolích, je to jako byste skončili v peřince z mraků a slunce za obzorem vám před očima postupně představí celou paletu barev od červené po žlutou, do kterých se promítají silulety přírody, ale industriálních celků těžebních věží, které se na východní Ukrajině nachází, těžko si představit, že tam v dáli je peklo, k jehož bráně jedeme.
Brzy ráno přijíždime do Charkova, město se připravuje na obranu, okolo silnic se budují okopy, překážky pro těžkou techniku, vyvýšené pozice pro obranu, systém důmyslně respektuje výhody terénu a přirozených překážek. Druhé největší město na Ukrajině, jsou to obrovské vzdálenosti, těžko si představit, jak se dá bránit tak velký prostor, nicméně pokud to bude třeba, budou připraveni bránit každý metr svojí země.
My se proplétáme kontrolami, na tomto místě a u této jednotky jsme poprvé, setkáváme se s jednotkou, posloucháme informace o vývoji situace, která se sice stabilizovala, ale nedostatky munice a nepoměr sil je stále kritický. Shlédneme aktuální záběry z dronu okolí Charkova, fronta je od nás 18 km, v místě jsou zcela zničené vesnice, okupanti systematicky ničí všechno, co mají před sebou.
Předáváme auto a další materiál, včetně FPV dronu s novými komponenty na testování v boji, vývoj stále pokračuje, nic není statické, stále se zlepšujeme, abychom uspěli. Vojáci vidí Mavic3T a je vidět, jak je to cenný materiál, ihned projevují zájem, moc by jim pomohl, dron je ale pro jinou jednotku. Po dohodě s velitelstvím, pokud budeme mít oficiální požadavek a příjem dárců, pomůžeme příště. Vzájemně děkujeme za naši a jejich práci, díky dárcům, díky dobrovolníkům, není to výsledek jednotek lidí, ale vyšších desítek až stovky lidí, kteří udělali něco navíc pro druhé.
Pokračujeme už se dvěma auty k předávce dronu Mavic3T a dalšího materiálu, tentokrát známé jednotce 3. útočné brigády. Auto které od nás loni dostali, najelo na minu, nikdo nezemřel, auto se podařilo opravit, ale už není do terénu a pomáhá na snazších úkolech. Po cestě z Charkova vidíme rozbité vesnice, kde už nikdo nebydlí, před třemi roky by nikdo nevěřil, že takto vypadá realita 21. století, dnes už jsme se s tím smířili, ale to cesta k normálu určitě není. Nelze normalizovat ničení a zabíjení agresora, jsme s těmi, kteří se odmítli vzdát a brání svůj národ, zem a i naše hodnoty.
Z dronu mají evidentně radost, hodně jim pomůže v práci, druhý den dostáváme děkovné video, budeme jej sdílet, pokud dostaneme povolení. Fotodokumentace z předání, společné fotky, podpisy vlajek. Loučíme se pokračujeme na Kramatorsk, Slavjansk. Třetí jednotka hlásí podobnou ztrátu námi dodaného auta - David, vydrželo skoro rok, to je hodně práce. Na počátku plnohodnotné invaze 2022 životnost takového materiálu byla v řadu jednotek dnů.
Stejný průběh, jako u předchozích jednotek. Probiráme situaci na frontě, zprávy v podstatě podobné, situiace stabilizovaná, ale nadále složitá. Přebíráme poděkování dárcům a dobrovolníkům, zaznamenané na vlajkách. Upravujeme sedadla v autě na plný počet pasažérů a vyrážíme domů.
Většinou je na začátku cesty zpět ticho, z každého spadne tíha odpovědnosti za doručení, snaha neudělat chybu, která se tak daleko od domova těžko napravuje. Dokončili jsme úkol a pomalu se začínáme orientovat na další, co lze zlepšit, co se úplně nepovedlo, co naopak replikovat.
Během celé cesty tam i zpět je moc příjemná atmosféra, společně jíme ze zásob, které jsou připraveny z domova, o všechno se dělíme. Sdílíme vzájemnou pozornost, navazujeme přátelství mezi sebou, v rodinách dobrovolníků, v rámci času, který je k dispozici i s vojáky. S motivací, kterou máme společnou, se smyslem pro humor, přes jazykovou bariéru jsou to přátelství, které vzniká ve složité době a situaci, o to jsou pevnější a při další cestě plynule navazují. Je tam hodně empatie a pozornosti pro druhého.
Cesta z Prahy na Ukrajinu, do Charkova, Izumu, Kramatorsku, Slavjansk a zpět měřila 4.840 km, v průběhu 6 dni. Charkov jsme jeli poprvé, byla tak nejdelší, navíc podstatnou část jsme jeli třemi auty. Jestli se nám podařilo, byť nepřímo, zachránit jeden život, stálo to zato!
Cesta autobusem zpět je zážitek, který nechcete zažít!
Cesta autobusem z Irsavy do Prahy je asi to nejméně pozitivní na celé cestě, skupina řidičů se dělí na ze Zakarpatí, centrální Ukrajiny a z Prahy. Pokud vezu auto z ČR, nemám se jak jinak vrátit. Vlastní cesta busem je bez problémů i když dlouhá a nekomfortní a v návaznosti na to co předcházelo, by člověk byl rád s rodinou, jako ostatní. Místa na nohy je tak málo, že za chvíli zoufale hledáte polohu pro kolena, která bolí, jedu tuto cestu počvrté a vím, že nejhorší je hranice.
Na hranici autobus čeká několik hodin, minimum je 3 hodiny, ale také klidně 5 hodin. Jsem předsvědčen, že rychlejšímu odbavení chybí vůle, je to dáno přístupem a motivaci UA a SK, UA vlastně nechce odliv občanů, SK nechce cizince a k Ukrajině navíc aktuálně nemá pozitivní vztah, řekl bych zejména na východě. Hranice je tedy místo, kdy je člověk oběti situace a nejsou to hezké věci. Takže strategie služby na hranici je co nejdéle, co nejstrašněji, na slovenské hranici bych obraz nazval "Práce dozorkyň ve věznici pro ženy".
Vzpomněl jsem si, jak se například v Itálii chovají k dětem, asi by bylo nemyslitelné nechat cca 10 dětí ve vydýchaném autobusu, který nemá otvírací okna a ve kterém neběží 4 hodiny klimatizace, pozoruji starší cestující, kdy zkolabují, protože kyslíku tu už moc není, štěstí že je večer. Autobus 15:10, platíme rovnou řidiči za sedadlo 35, jdeme pozdě, už bychom to nestihli vyměnit a na kasu. Na hranici nás čeká několika hodinové čekání a ponižování, tak jsem zvědavý.
Celkový čas strávený stáním a procedurou na hranici byl 4,5 hodiny (čekání 80%, procedury 20%), přitom před námi byly dva autobusy, problém byl, když jsme přijeli, prohlídka a čekání dětí na příchod celníků na slovenské straně včetně jejich přístupu k ženám s dětmi byl otřesný, zážitek, kdy nejedná rovný s rovným, pocity z toho jsou mizerné, měli bychom mít společné hodnoty, k tomu odpovídající standardy chování k lidem na zcela jiné úrovni.
Vyslechli jsme v autobusu rozhovor otce s manželkou, povětšinou do ČR odjíždějí matky s dětmi. Zmíněný rozhovor jsem nepředložil úplně, ale otec v něm říká, že je dobře, že odjíždějí, na druhou stranu projevují k sobě náklonnost, rodina se evidentně rozděluje pod tlakem okolností na Ukrajině, říkám si, že mám štěstí, že nejsem na jejich místě. Nijak jsem si to nezasloužil, ale je to tak, i proto je správně, že Ukrajině pomáháme.
Jel jsem na Ukrajinu pomáhat, ale také jsem si jel pro lekci pokory, abych se znovu přesvědčil, že se máme opravdu dobře a i když jsme si to nezasloužili, nebo právě proto, měli bychom se snažit pomoci těm, kteří takové štěstí neměli. Někdy slýchám argumenty, které mohou zasét semínko pochybností, argumenty založené na reálných základech, které do našeho světa vnášejí pochybnosti, jestli jsme názorově objektivní, jsou to často hlasy volající po míru, proč vozit pomoc, aby v boji Ukrajina vytrvala, umírali dál lidé, pokud prozatimní výsledek nevedl k cíli, není skutečně tato cesta vyčerpaná?
Když se přistihnu, že tyto argumenty znovu přehodnocuji a snažím se touto optikou na svět dívat, vždyť kdo by nechtěl mír, pak se ale vždy musím vrátit na začátek, situace nevznikla včera a není to spor dvou stejných stran, je to čistá agrese jednoho státu vůči druhému a druhý se brání ! Tady nemohou platit rovnice, kde lze uplatňovat pravidla na obě strany stejně, agresor se svým jednáním připravil o jakékoliv právo na obhajobu, jediná cesta ven je agresi odmítnout, protože pokud to neuděláme, fakticky jí schvalujeme a je jen otázkou času, kdy si tento model osvojí další agresoři a svět se stane jedním velkým bojištěm. Tedy pokud Ukrajina hájí principy civilizovaného státu a obětuje životy svého národa, pak bychom se měli hrdě přidat s naší pomocí, je to nepředstavitelná cena, kterou jsme my sami v minulosti nedokázali zaplatit, máme výjimečnou příležitost z tepla domova pomáhat odvážným ženám a mužům, kteří se bránit odhodlali.
Poděkování
Ze srdce moc děkujeme všem dobrovolníkům a dárcům, kteří přispěli k této cestě a pomohli zajistit a doručit pomoc na jižní frontu ukrajinským obráncům, kteří brání svoji zem, ale také naše hodnoty, jakými jsou svoboda, právo na územní celistvost země, lidskost a solidarita se slabšími.
Vydržíme, protože je to nutné, protože chceme lepší svět pro naše děti.
СЛАВА УКРАЇНІ! ГЕРОЯМ СЛАВА!
Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!